V dubnu čteme Sáru

4. dubna 2012 v 14:24 | Alena Vorlíčková |  Společné čtení a recenze knih

Příběh Sáry Wittensbergové nám všem nastavuje zrcadlo, ve kterém můžeme spatřit bolavou část sebe sama. Na osudech jedné ženy a její rodiny s úžasem zjišťujeme, jak moc se náš život za posledních padesát let změnil.




Měla jsem to štěstí, že jsem mohla zpovzdálí sledovat, jak kniha vznikala. Než spatřila světlo světa, přijal její autor Lubomír Müller pozvání na naši charitativní akci pro rodiny nedonošeňátek. Při té příležitosti nám přečetl dva úryvky, které velmi silně zapůsobily na přítomné posluchače. Dvě maminky musely dokonce s pláčem opustit místnost. Za pár dnů se pak knížka vydala za svými čtenáři. Přečetla jsem ji jedním dechem a od té doby mi nedá spát.


Využívám této příležitosti a zvu vás k Lubomírovi na šálek bylinného čaje a popovídání o knize Světlo mé samoty. (Doufám, že se opět přidáte s dalšími otázkami).



Lubomíre, děkujeme za pozvání k tobě na bylinkový čaj a na povídání o knížce. Světlo mé samoty je na první dojem velmi pohledná publikace, zaujal mě taky příběh obrazu tajemné ženy na obálce. Mohl bys ho prosím převyprávět i našim čtenářům?

Ahoj Alenko a všichni milí čtenáři. Jsem potěšen, že mohu i takto být na chvilku s vámi všemi. Začnu tím bylinkovým čajem. Na hrníčku mám napsáno "bylinky", a taky nikdy ještě nic jiného baňatý hrníček nepoznal. Kávu nepiju (jen čichám rád její vůni), černý čaj můj bylinkový hrníček odmítá, bílý čaj nepoužívám a zelený piju ze skla. Takže jaké bylinky? Základem je meduňka. K ní máta, jahodový list, mateřídouška, kopřiva, šípek. Nic extra. Tedy vlastně ano - dcerka mi poslala z Mexika kakaový čaj. Prý stará aztécká pochoutka. Řeknu vám, že voní tajemně krásně.

A dostal jsem se k tajemnému obrazu ženy na obalu knihy Světlo mé samoty. Jaký je její příběh? Namalovala ho plzeňská malířka Věra Fuxová, kterou jsem dřív neznal, ale její obrazy se mi líbily. Oslovil jsem ji, ona souhlasila a poslala mi na výběr. Až mne zamrazilo, když jsem uviděl obraz, na kterém ženin obličej byl tak podobný obličeji skutečné ženy, jejíž život byl předlohou k napsání příběhu Sáry Wittensbergové. Obraz nevznikl podle knihy, ale dá se říct, že obraz i kniha spojily své osudy v pravou chvíli, neboť i Sára se vznáší na závoji svých pochybností (ta žlutá barva - psychologové přiřazují žlutou barvu k pocitům bezvýchodnosti, nestálosti, pomíjivosti), v jakémsi gestu křehké a tak zranitelné ženy, neukotvené k životu, pohybující se mezi světlem a tmou.



Jak se ti psal příběh, kde je hlavní hrdinkou současná žena? Jak se muž vžívá do ženského myšlení a cítění?

Když spisovatel píše o někom, kdo měl nějak zvláštní osud a kdo je stále současníkem našich životů, má na výběr - psát v podstatě životopis s eventuálními vstupy hrdiny v podobě rozhovorů, nebo hrdinův život použít jako východisko k vytvoření jakéhosi zrcadla, ve kterém se zhlédnou čtenáři. Zvolil jsem druhý postup. Příběh ženy, která našla důvěru se mi skoro po tři roky svěřovat se svými "tajnostmi osudu" jsem se ale snažil pojmout co nejvěrohodněji, což nebylo zase tak těžké, když jsem dostal svolení pracovat s mnoha původními texty z jejích deníků a dopisů. Bez vcítění se do pocitů této ženy by to samozřejmě nešlo, takže jsem si s ní prožil někdy i bolestivé chvíle. A jak se muž vžívá do ženského myšlení a cítění? Stačí, když si žen váží, neopovrhuje jimi, nevysmívá se jim, není k jejich potřebám a touhám cynický, přemýšlí o jejich údělu s úctou a pokorou a nepovažuje ženy jen za kus "kosti", za kus svého žebra, které někdo proti jeho vůli z něj vyňal a oplácal hlínou k jeho potěšení....



Co si myslíš o tom, že ženy tato kniha hodně oslovuje?

No, jsem rád, že je oslovuje. Protože je psaná hlavně pro ně. Věděl jsem, že mužům tahle četba moc vonět nebude. My chlapi jsme zahledění do sebe a svého chlapáctví, které je často ignorantské a pořád ženy máme za ten kus kosti, kterou můžeme ohryzat a odhodit, když to řeknu trochu nadneseně. Nejsou samozřejmě všichni muži stejní. Myslím si, že v příběhu Sáry se odráží tolik podobností s prožitky současných žen, že se v knize prostě najdou, nebo se najdou jen v některých situacích. A při psaní jsem doufal, že něco z nabídek řešení, které jsem do textu vložil a které může každá žena ve svém životě aplikovat, bude něčím "nad příběhem", co knihu naladí i na tu optimistickou strunu, bez níž by kniha byla příliš bezvýchodná. I Sára se o to pokusila, a mohu prozradit, že si zatím vede dobře. Pro mne i tato kniha byla autoterapií, a kdyby částečně tak fungovala i u čtenářek, budu moc rád.

Lubomíre, děkuji moc za rozhovor a také za speciální dubnovou akční cenu na knihu k našemu společnému čtení.


Milé čtenářky, milí čtenáři (pokud se nějaký odvážlivec najde), těšíme se moc na vaše postřehy, otázky, obrázky...
Alena a Lubomír
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Renata Štulcová Renata Štulcová | Web | 5. dubna 2012 v 19:38 | Reagovat

Napsala jsem komentář do starého článku, a teď jsem objevila tento. Takže knihu čtu a už jsem skoro na konci. Hodně přitom přemýšlím o tom, s jakým rozdílným vnitřním ohněm se my lidé narodíme, abychom dokázali nebo nedokázali čelit velkým nepřízním osudu. Také už déle a dříve jsem si položila otázku, proč při posuzování druhých málokdy dokážeme hledět na problém jeho očima. Potom se vzorce chybného chování přenášejí v rodině z jedné generace na druhou, až se často z psychického problému stane vážná nemoc.

2 Alena V. Alena V. | E-mail | Web | 6. dubna 2012 v 6:17 | Reagovat

Napsala jsi to moc hezky, Reni. Taky o tom pořád přemýšlím a učím se lidi neposuzovat podle toho, jak bych se zachovala sama. Zajímavé je, že i sourozenci, kteří mají oba stejné rodiče a vyrůstají s nimi, mají každý jiný "základ". Záleží na tom, zda je dítě chtěné, správného pohlaví atd.

3 Iva Iva | E-mail | 7. dubna 2012 v 17:57 | Reagovat

Vaši "Sáru" jsem měla možnost číst už v loňském roce, kdy mi ji zapůjčila
"šťastná majitelka" - má mladší sestra.
Je to poutavé čtení a ve spoustě pasáží jako by člověk četl svou vlastní
kroniku...

Je až s podivem jak se chlap, jako Vy, milý Lubomíre, dokáže vcítit do ženské duše...
Přeji spoustu inspirace pro další díla  

Iva Zemanová

4 Lubomír Lubomír | E-mail | 7. dubna 2012 v 18:26 | Reagovat

Renato, krátkou, ale krásnou úvahu jste napsala. Asi všichni v nějakou část života musíme "napravovat chybné vzorce chování", které jsme - často nechtěně - přejali od druhých, pohříchu od rodičů. Ono je ale těžké přijít na to, které ty vzorce našeho chování jsou chybné, protože na mnoha našich vlastnostech lpíme jako na naší svébytnosti. Já jsem dlouho bojoval se svým sklonem k ironii a dodnes bojuju se snahou se podceňovat, abych nevypadal jako nabubřelý frajer. Díky, že jste Sáru přečetla, humoristicky povrchní kniha to není. Snad až ta další.

5 Lubomír Lubomír | 7. dubna 2012 v 18:28 | Reagovat

Ivě moc děkuji. Vcítit se do ženské duše snad až tak velký problém není, ale pochopit její hloubku a velikost. To asi žádný chlap nedokáže. Možná že vy, ženy, zase nedokážete pochopit to samé u nás mužů. A je to tak dobře, aspoň se můžeme celý život stále poznávat.

6 Alena V. Alena V. | E-mail | Web | 7. dubna 2012 v 20:01 | Reagovat

Musím se přiznat, že mně se hrozně nelíbí, jak začali lidi  žít takovým zvláštním životem, který se (asi) nedá vydržet. Kniha to velmi dobře zachycuje.

7 Míla Gross Míla Gross | E-mail | 8. dubna 2012 v 20:15 | Reagovat

Silný příběh, úžasně napsaná kniha. Sára je tak plná rozporů, kdy se prolínají pasáže, kdy je potřeba ji litovat, chvílemi i odsuzovat.... Autor její psychiku tak dokonale vystihl a sugestivně popsal, že se kniha čte jedním dechem....."nahota" ženského myšlení je neskutečně odhalena (..až mně mrazilo, že tohle dokázal autor  pochopit). Mně se díky Sáře podařilo hodně věcí vyřešit..... je to trochu komické, že mně nepomohly kamarádky - ženy, ale autor - muž :-) Lubomír je velký spisovatel a doufám, že se dočká patřičného ocenění. Je pravda, že v dnešním světě lidé moc nechtějí číst a rozebírat lidské trápení, ale ono tu je a nikdo se mu nevyhne....A kniha Lubomíra nabízí i postřehy, ze kterých si čtenář může vybrat nabízenou pomocnou ruku. Gratuluji a moc fandím !!!!!

8 Lubomír Lubomír | 12. dubna 2012 v 11:40 | Reagovat

Děkuji, Mílo. Na tenhle krásný vzkaz se těžko odpovídá, abych nevypadal samolibě. Ale moc si ho cením, mám ho na srdci jako zdroj energie k další tvorbě. DÍKY!

9 edithhola edithhola | E-mail | Web | 18. dubna 2012 v 0:01 | Reagovat

Knihu už do pana Müllera mám a už jsem se do ní začetla. Je to pro mě hodně zajímavé, protože o ženské hrdince - nechtěném dítěti - píše chlap. Čtu to s úžasem, jak vlastně muž vyjadřuje ženské emoce. A hned na první stránce je, že smutek srdce je černý. Tak nějak mi to koresponduje s dikusí zase kolem mé knihy, kterou navrhoval také muž - grafik - a dal tam černé srdce.

10 Alena V. Alena V. | E-mail | Web | 29. dubna 2012 v 16:58 | Reagovat

Děkuji za všechny postřehy. Doufám, že vám četba Příběhu Sáry... přinesla zajímavé myšlenky o vlastním osudu.

11 Alena V. Alena V. | E-mail | Web | 6. května 2012 v 20:40 | Reagovat

Zajímavá a velmi niterná recenze od Edith: http://edithhola.blog.cz/1205/recenze-svetlo-me-samoty Děkujeme.

12 Lubomír Lubomír | E-mail | 7. května 2012 v 11:05 | Reagovat

Děkuji všem čtenářkám za to, že si knihu koupily nebo půjčily, přečetly a podělily se s dalšími návštěvníky blogu i se mnou o své dojmy a názory. Děkuji Alence Vorlíčkové za rozhovor a péči o Sáru.... Sára i já jsme ze srdce vděční. Díky ♥

13 milena milena | E-mail | 6. září 2015 v 0:22 | Reagovat

On opravdu rozumi zenske dusi...protoze ji dovede vysat. A pomocnou ruku nenabizi. To ne. Jen na papire. Ve skutecnosti od problemu utika jako kazdej chlap.
Milena z Teplic

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama