Květen 2012

Balkán zpívá

29. května 2012 v 11:45 | Alma |  ŽENA VE FOTOGRAFII


Zajímaví lidé jsou všude kolem nás. Často to bývají právě ti nejvíce v pozadí. Takovou je i Keka neboli Dušanka a vlastně všechny další ženy z balkánské vesničky Mišiči.


Toto je ukázka z připravované knihy Balkánský kohout a vznikla zcela samozřejmě, jako když se zasadí semínko hrášku do země a ono pak klíčí a roste. Vznikla sama od sebe, protože Balkán je země obdivuhodná, plná kouzel a tajů přírody. Ukázka je velice čerstvá, zachycuje můj měsiční květnový pobyt s vesničany v Mišiči státu Montenegro.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------


Vanja

Některé dny jsou prázdné jako vysypaná peřina, některé se ale pyšní významnými událostmi. Ve vesnici o tom ví každý a většinou je i každý pozván, aby je sdílel. Ten den, co přijela Vanja slavil Duško narozeniny. Vanja Spirič je 25 letá vnučka Dušana a Dušanky. Vychovávají ji sami poté, co otce, jejich syna, porazil kamion a on zemřel. Její matka je nezvěstná, opustila malou Vanju ještě jí ani nebyly dva roky. Vzhledem k tomu, že odešla s jehovisty, na více se ani neptám.
Setkání s Vanjou ve mně evokovalo vzpomínku na mladý jarní větřík kdesi na louce se sedmikráskami. Jemná vůně mládí, záblesky studánky v očích a melodická srbština se slůvky oddělenými průsvitnou blankou, to je Vanja. Tato nenápadná osůbka způsobila, podobně jako před rokem syn Djury Nikola, vpád normálnosti, pocítění ingrediencí světa, na který jsem zvyklá. Způsobila moje šťastné nadechnutí. Přitom nemohu říci, že ve vesnici žijeme v nepsaných rituálech. Nemohu vlastně vůbec vyjádřit ten pocit, který mne již podruhé ovanul v přítomnosti mladého člověka, potomka souseda, se kterým se znám. Jsou jiní , tito mladí. Mají v sobě odhodlání řešit, žít a naslouchat. O to je zřejmě to, co cítím.
Noc byla opět hlučná, postarali se o to místní psi i kočky. Brzy ráno jsem slézala po točitých schodech z horního patra, abych zhasla lucernu svítící celou noc na terase. Ta u Duška ještě svítila. Asi spí dobře i přes to, že předchozí den Dušanka upadla a je samá modřina. Na terase na mne hledělo 5 očí. Moje jednooká Frída, černá cizí kočka a žlutý pes, který seděl u stolku na mojí oranžové židličce s vyšívaným plédem. Vypadal tak směšně, že jsem se ani nezlobila. Vlastně jsem ani tak nešla zhasnout světlo, jako se podívat na to, zda se splnil můj předpoklad, protože jsem věděla, že jsem tam večer ten pléd zapomněla. Pes nasadil provinilý výraz a opustil místo u stolu.



čtoucí Dušanka




Možná, že tato babička není pro někoho ta pravá krasavice.
Zachytila jsem však na pláži čokoládovou krásku. Prý z Izraele.




Loučení

Nejde o lítost z odjezdu. Jen zcela obyčejně něco končí a všechny události tu zůstanou beze mne. Něco poroste a něco zemře. A až přijedu příště , budu muset začínat znovu a jinak. Žlutý pes už se mnou nebude, možná ani Frída ne, a také sousedé budou jiní, letní. A já, Lasta, opět přiletím a budu žít s letními sousedy, se psy a kočkami, které si mne vyberou, budu sedět u barevných plastových ubrusů v pozadí s narezlými sporáky a fridžidery, igelitovými taškami zavěšenými na kličkách oken tak, aby na ně kočky nemohly. Budu snídat bílý chleba a kajmak, vítat zlaté ranní slunce, očichávat moře a večer se smát balkánským vtipům sousedů při sklence rakije. Vím dobře, že bez diplomatických zásahů Renaty, zemitých hlášek Dineta, uhasínající slávy Dušana či barvitých hlášek Jely by to nebyl ten pravý Balkán. Chyběly by mu pálivé papričky, žhavé šípy slunce, sousedské tlachání, omleté vtipy, trochu nepořádku a nepopsatelná vůně.
Pro tohle vše se musím vrátit.



Autorkou textu i fotografií: Alma (Vlasta Ratislavová)
http://almaschumannova.blog.cz/1205/balkan-zpiva


Literární toulky

26. května 2012 v 21:34 | Alena Vorlíčková |  Společné čtení a recenze knih
Konečně tu máme ten úžasný čas, kdy nás to táhne ven, za sluníčkem, na cesty, za poznáním. Taky vás zajímá, kdo na místech, která navštívíte, žil, tvořil, jaké příběhy se zde odehrály? Máte taková svá oblíbená místa a chcete se o své zážitky podělit?





K mým nejoblíbenějším a nejdůvěrněji známým místům patří Svatý Kopeček. Měla jsem to štěstí (jako několik známých osobností), že jsem tu trávila prázdniny u svých prarodičů. Chodili jsme brzy ráno s babičkou pěšinkou do lesa na houby a borůvky. Babička z nich pak uvařila výborný oběd a s dědou jsme závodili, kdo sní víc borůvkových knedlíků. Odpoledne jsme chodívali do zoologické zahrady nebo "pod bódky", což jsou krámky s poutními předměty.




Malíř Karel Svolinský tady vyrůstal se svými rodiči a babičkou a vzpomíná: "Jak jsem vpředu napsal, usadili se rodiče po periodě prostějovské na Svatém Kopečku. Koupili si tam od kmotřenky jednu z bódek, jak se po kopečku říkalo krámu s poutnickým zbožím, k němuž patřil i obytný prostor. Ten prostor, to byla jedna místnost, do níž byl světlu povolen přístup jenom zpolovice zasklenými dveřmi a na ně připojeným širokým a hlubokým oknem, které mělo spíše vzhled jakési výkladní skříně a sloužilo za příruční sklad poutního zboží. Ale protože vpředu byl ten krámek - po kopečku štont - a nad ním prodloužená střecha, tam i ona ještě omezovala tu dovolenou světelnou dávku. V takové jakési komfortněji zařízené jeskyni jsem se narodil L. P. 1896 čtrnáctého dne měsíce ledna.
V útlém věku jsem sedával v převráceném dřevěném poklopu od maminčiny singrovky; ten poklop měl zakulacené hrany a dalo se jím ze strany na stranu kývat. To se mi nesmírně líbilo a té vymoženosti jsem co nejvíc využíval, zpívaje si při tom kývání fragment jakési odrhovačky, kterou jsem bezpochyby pochytil z velkého pojízdného flašinetu (maminka mu říkala líbozněn). V dalším vývoji, když jsem povyrostl a když Singrova kolébka už mi nemohla dál sloužit, stal se mým působištěm prostor před těmi bódkami - nevím jak ten prostor pojmenovat, náves to není, když ten Kopeček není žádná ves, to je a tenkrát to zvláště bývalo proslulé poutní a výletní místo. Zvláště poutní, proto je tam přece ten velikánský kostel! Výletních míst je u nás všude dost. Ale kolik je tak slavných míst, jakým býval Svatý Kopeček? V tom prostoru jsem jednoho dne udělal senzační objev: provedl jsem "kresbu" na břidlicové tabulce a za mokra jsem ji posypal prachem a tím jsem ji na tabulce fixoval."
Nedaleko od Sadového náměstí, jak se tomu místu říká, žili prarodiče básníka Jiřího Wolkra, který tu také rád trávíval své prázdniny a Svatému Kopečku věnoval stejnojmenné pásmo:


Žlutavý kostel vlá na hoře zelené,
to je korouhev této krajiny tiché a svěcené,
...
panna Maria se zde zjevila a stále zjevuje se
babičkám s nůšemi a dětem na chrastí v lese,
zde jsou mé prázdniny od narození až do let dvaceti
v borových pasekách a lískovém houšti dobře zasety...



Text a foto Alena Vorlíčková





Život je krátký a touha bez konce

7. května 2012 v 16:02 | Alena Vorlíčková |  Společné čtení a recenze knih
"Pak se náhle cítí klidný, skoro uvolněný, jako by byl působením odloučení méně přítomný v současném okamžiku než ve vzpomínkách na ten okamžik, a jako by všechno, co viděl, už bylo vytištěno na desce stříbřitých fotografií.

Jsou tak vytištěné mraky plující ve formaci nad Paříží, černé auto zaparkované na konci slepé ulice, dvě světlovlasé ženy vycházející z hotelu, Číňan házející drobty chleba holubům a jiný Číňan, netrpělivě obracející stránky svých kurzovních novin, aniž tuší, že i on je na obrázku."


Miluju klasickou literaturu, francouzskou nebo ruskou. Miluju knížky, kde věty navozují představy jako ve filmu, kde krásná slova tvoří ty úžasné věty, které mám chuť si opisovat do deníku. Milostný příběh o nekonečné touze odehrávající se hlavně v myšlenkách, představách a vzpomínkách. Miluju popisy různých míst v Paříži a ve Francii. A všechno to jsem našla v nové knize Patricka Lapeyra Život je krátký a touha bez konce.

Patrick Lapeyre, nar. 1949, je absolventem literatury na pařížské Sorbonně, profesorem francouzštiny na jednom pařížském gymnáziu a autorem sedmi (?) románů. První kniha mu vyšla v roce 1984 a Život je krátký a touha bez konce byl nominován v roce 2010 na tři nejvýznamnější literární ceny zároveň, získal Prix Femina.

Srdečně vás zvu k dalšímu čtenářskému dobrodružství. Těším se opět na vzájemné sdílení myšlenek a pocitů. Já začínám číst knihu znovu a ty nejgeniálnější věty si budu zapisovat sem a vy můžete taky.

Alena