Prosinec 2013

PF 2014

31. prosince 2013 v 16:03 | Edith Holá |  Redakce blog-magazínu Gaia
Věř svému procesu, odliv mnohé odnese a zůstane to jedinečné v jemném a teplém písku, říká jeden muž v mé knize, která by měla vyjít na čarodějnice v roce 2014. Jeho afirmaci posílám i vám všem. Kéž je rok 2014 inspirujícím a klidným...

Muž, který si hraje, nezlobí

28. prosince 2013 v 22:20 | Edith Holá |  Redakce blog-magazínu Gaia
Muž, který si hraje, nezlobí
Text: Edith Holá

"Tys nebyl s dětmi na lampioňáku?"
"Zapomněl jsem."
Kolikrát za poslední měsíce tohle slyšela?
"Adámek ale říkal, že jste ze školky odcházeli, když právě začínal průvod. Bylo mu to líto."
"Nevydírej přes děti, jo?"
"O co šlo tentokrát? Sebrali by ti hrabství Kobylisy nebo Ďáblice? Přestal bys být rytířem nebo princem?"
To už jsi přestal být dávno, došlo jí. Rozbrečela se. Ona, která plakat neumí.
"Přestaň mít nadstandartní emoce."
Slaná voda změnila směr. Během chvíle utvořila jezera na ramenou a pod poryvy ledového větru zamrzla. Okolo srdce udělala přehradu, ze které pravidelně upouštěla do břicha, podbřišku, celé pánve a nohou. Mokré stopy žalu za sebou hned sušila.
Vyhodili ho těsně před Vánocemi. "Je nám líto, váš post je moc drahý, šéfa už nepotřebujeme. Dohodneme se hodinově?" Nebyl problém. Už druhý den volali headhunteři. Desítky konkurzů, pohovorů, kol jako na prezidenta Ameriky. Když začínalo být jasné, že práci nesežene ani po půl roce, dodávala mu kuráž: "Přijde ta pravá, vždyť jseš dobrej, umíš plynně pět jazyků a deset pasivně, jsi jako papež.
"Ale překvalifikovanej," odpověděl skepticky.
Po roce se ozývali už jen minimálně. Byl moc drahý. Slevil z platu a tím byl podezřelý. Nikdo přeci nemůže jít pod svou úroveň. Jeden konkurz po šesti kolech vyhrál. Radoval se. Záhy však přišel email, že nevyhovuje firemní kultuře.
"Co to do prdele znamená?" zvolal od počítače.
Nevěděla taky.
Nezaměstnaný muž, to je peklo, říkaly všechny rozvedené a rozvádějící se ženy okolo. Řve, má deprese, začne chlastat. "A nejhorší je, když začne hrát hry," dodala Jolana. Vzpomněla si na její slova, když se na ni v celém vagóně usmívali muži s remotama v ruce. Začal advent a reklamní kampaň na dárky od on-line Ježíška zesílila. Mužní, krásní,... s očima zářícíma vzrušením. Co asi hráli, když je fotili? Minecraft, Stronghold,...?
Vždycky se vyhýbala chlapům, co hráli fotbal, doma leželi na sofa a čučeli… zase na fotbal. Gól!!! Představovala si, jak by sebou pokaždé trhla. S takovým by jí to nikdy nevyšlo. Co by dnes dala zato, aby manžel vzal míč a šel se syny čutat. Věděla, že sedí doma a hraje. Udělá si pětiminutový oběd s Vitanou. I za tu chvilku může někdo z jiného koutu světa zničit jeho vybudované město, ztéci hrad,... Děti vyzvedne ze školky a školy a nejkratší cestou domů. Zapnout počítač, vybrat si tvář rytíře a hrr na ně! Kluky už taky nakazil. Bleskový útok!!! Škubne sebou.
"Proč nejdeš stavět nebo obchodovat v reálu?"
"Nechci živnosťák. Neplatěj faktury a handrkovat se o každých pět tisíc nebudu. Já vás musím uživit," přelil na společné konto peníze na další měsíc ze spořicího účtu, který před pár lety pojmenovali "dostavba domku".
"Jsou jeho. On je vydělal," komentovala to starší kolegyně. "Ber to tak, že muž, který si hraje, nezlobí. Manažerů bez práce jsou prý plné Bohnice."
Jenže on si nehraje. Hraje. Chybí tam to zvratné si!
Když překročil rok a půl bez práce, už ho nepodporovala. "Jdi aspoň učit jazyky. Každá pětistovka dobrá. Nebo kamarád hledá do Fujilabu brigádníka na víkendy. Prodávat tě přeci baví, ne?"
"Nehledej mi pracovní terapii!" zařval a nasadil si sluchátka. Za chvíli německy domlouval strategii, jak zničit vesnici Vyšehrad a vydobýt zpátky Ďáblické panství. Opanovával postupně celou Prahu.
Odešla.
Za hodinu šel kouřit na zahradu. Při návratu procedil mezi zuby: "V našem týmu jsou i dvě ženské."
Asi chtěl, aby se nad sebou zamyslela.
"V kuchyni nesvítí světlo, prosím, můžeš ho vyměnit? Už jsem to říkala minulý týden."
"Zapomněl jsem, zítra to udělám."
"Proč ne dnes?"
"Mám moc práce."

Vrátila se z kanclu domů. Za dveřmi se přilepila k něčemu sladkému. Ještě v botech se vrhla ke šňůře na záchodě a zatáhla. Nikdo z jejích tří chlapů se doma už ani neobtěžoval splachovat. Téměř okamžitě zapálila vonnou svíčku. Grif měla nacvičený. V ponuré kuchyni, kde nesvítilo další světlo se pokusila uklidit nádobí do myčky.
"Tys měl dnes pohovor?"
"Ne."
"A včera, předevčírem, předpředevčírem?"
"Ne."
"To nemůžeš vyměnit ty blbý světla a každý dopoledne to tady aspoň trochu uklidit?"
"Nemám čas."
Led v ramenou řezal. Chtěl se rozšířit do hlavy.
"Do prdele, a co tady celej den děláš?"
"Co ti je do toho!"
"Ty..." Chtěla vyslovit to slovo, které nikdy ještě nepoužila. Ani teď ho nevysloví. "Vypni ten debilní počítač," zasyčela.
Zasmál se.
Led se rozšířil do plic. Namáhavě řekla: "Vypni ho, prosím tě, nebo to udělám já."
"Jooo! Mamííí, vypni hoooo!" hecoval starší syn.
Všechno je to špatně. Všechny ty sny o výchově, jak neudělá chyby, jak bude mít chlapa, který se bude dětem věnovat, na všem se dohodnou, bude ji inspirovat,... Přikryl si pro jistotu power rukou. Skočila a vyrvala kabely ze sítě. Led se na chvíli v jedné plíci rozpustil. Mohla dýchat volněji.

"Jak se máte?"
"Dobře, pane doktore, ty prášky zabíraj."
"Co manžel?"
"Pořád nepracuje. Už dva roky. Je překvalifikovanej. I když si údajně změnil životopis, nikde ho nechtějí. Hraje hry."
"To si nijak nepřivydělává?"
"Ne. Vlastně hraje jednu jedinou hru. Pořád. Do tří do rána. A celý den."
"To je moc špatný. To už ztratil i pracovní návyky. Ať přijde taky."
Večer mu řekla, že s ním chce psycholog mluvit. Byl to jejich společný známý. Mohl za ním zajít. Aspoň jako za kamarádem. Za tím posledním, co má, uvědomila si skepticky.
"Ty chceš, abych bral taky ádéčka jako ty? Já nejsem blázen. Já jsem v pohodě."
Ale já ne! Ty č..., srdce zledovatělo a slova v něm zůstala vytesaná.
"Už nám dochází prachy, co jsme měli na domek. Blíží se Vánoce a my nebudeme mít na dárky pro děti. A ty sis dal nejmíň rok dovolenou a hraješ tu zasranou hru. Rok jsem tě podporovala, ale pak už ne. Zničil si nám vztah svou závislostí..."
"Za to můžeš ty. Kdyby ses mi víc věnovala, nehrál bych." Ušklíbl se.
Zevnitř oka mráz nakreslil poupě. A jaké povinnosti má manžel?, pomyslela si. Růže ji zakryla sněhově bílými plátky půlku tváře.
"Tys prohrál sám sebe. Já už tě nechci," špitla a nevěděla, jestli z toho bude povodeň, která ji podemele nohy nebo ledová královna.

V adventu metrem přestala jezdit. Nechtěla vidět reklamy usměvavých mužů, co třeští oči na obrazovky a monitory se skvělými akčními hrami. Čekala na tramvaj a třásla se zimou. Přijížděla zase devítka, kterou nepotřebovala. Zastavila jí před nosem, otevřela svůj prostřední chřtán uprostřed reklamního minimalistického obýváku. Před dveřmi hrál chlapec se svým tátou xBox. Za dveřmi seděly na sofa dvě šťastné ženy. Pohledem i myšlenkou se zastavila u nich. Rychle by vám ty úsměvy zmizely, kdyby ten váš hrál celé dny. Tmavovláska se na ni otočila.
"Jolano!" zděsila se a vytřeštěně zírala na reklamní plochu umístěnou na tramvaji.
Kamarádka s úsměvem ala John Kennedy jejím směrem prohodila: "Pochop. Za reklamy na herní konzole se výborně platí a od toho mýho mi alimenty nestačí. A děti už naplnili schránku svých vánočních přání až po okraj. Znáš to."
Tramvaj zacinkala a odjela.

Rázně došla domů. Vysypala schránky obou svých dětí. "Tak kluci a kdyby Ježíšek mohl přinést jen tři dárky, jaké by to byly?"
Kluci zvážněli a horečně se přehrabovali vystříhanými obrázky z katalogů, vlastními kresbičkami a prvňáček i svými papírky s písmem ještě trochu doleva.

"Tabléét, nintendo wí účko, zlatý remout..."