Deborah Rodriguez: Kavárnička v Kábulu

10. září 2015 v 15:23 | Edith Holá |  Společné čtení a recenze knih
Kniha "Kavárnička v Kábulu" se v Anglii držela po celý rok 2012 na žebříčku bestsellerů. Naše tištěná média jí věnovala dvě recenze. Podle nich pokulhává po literární stránce a je pouze zajímavá tím, že přináší v příbězích pohled na běžný život v Kábulu a některé šokující informace.

Sama autorka Deborah Rodiguezová se v doslovu netají tím, že není spisovatelka, ale vypravěčka příběhů, které načerpala ve své kavárně v Kábulu, a s knihou jí románově pomohli knižní redaktoři. Tak to na světě chodí, někdo má příběhy a jiný je umí zpracovat. A jiný o tom pak napíše a zkritizuje to. Mě kniha lákala od chvíle, kdy jsem ji na pultech viděla, jen jsem se bála, že hrůzy z Afghánistánu nebudou emočně k učtení. Nakonec jsem si ji přeci jen zakoupila. Vzhledem k uprchlické vlně mě čím dál více zajímá, jak žijí, co si doopravdy myslí afghánští obyčejní lidé. Také mě zaujalo, že je to z pohledu žen.

Mám hodně ráda, když se v knize objevuje mystika. Nejstarší z pětice žen Háladžán, majitelka budovy, ve které Američanka Sunny vybuduje kavárnu, je moderní žena, která pod čokidorem tají nejen milostné dopisy, nosí ryflovou krátkou sukni a pod šátkem ostříhané vlasy, neumí však číst, ani psát, ale verše mystika Rúmího ji provází téměř od rána do večera. I přestože je to stará žena, má k toleranci, respektu a lásce blíž než její mladý syn. Ahmed je zřejmě prototyp afghánského muže zmítaného tím, že by chtěl dodržovat tradice a vyžaduje to i po své matce a okolí, na druhou stranu by chtěl svobodněji dýchat a milovat. Dobrosrdečná Sunny, provozovatelka kavárny, pomůže vesnické ženě, kterou koupili muži narkobarona, ale poté, co zjišťují, že je těhotná, ji zmlátí a vyhodí z auta. Těhotné ženě, byť je to vdova, hrozí v Kábulu smrt nebo doživotní vězení. Je šokující, jak se s ženami, které se jakkoliv vymkly tomu, co určují muži za morálku, zachází. Prostřednictvím další ženy, americké židovské novinářky Isabel, která si do kavárny přichází povídat s přáteli, se zase dostaneme do dílen narkobaronů, kde pracují opiem zfetované ženy a foukají opium svým miminkům rovnou do tváře, aby tolik necítily hlad. Jakékoliv vzepření se trestá. Každý den zmizí v Afghánistánu mnoho žen, říkají různé postavy v průběhu celé knihy. Na rozdíl od jednoho recenzenta jsem netušila, jak kniha dopadne. Takže mě zabití novinářky překvapilo. A ještě více, že to bylo při útoku sebevražedného atentátníka, mladého chlapce, kterého předtím viděla ve škole, na kterou tolik zahraničních neziskovek přispělo. Další ženskou postavou je Candace, bohatá, krásná a vážená žena diplomata, která se zamilovala do Afghánce, opustila manžela, svou zemi a v Afghánistánu pomáhá novému partnerovi získat od zahraničních neziskovek peníze právě pro chlapeckou školu plnou sirotků. Netuší, že tito kluci jsou ve skutečnosti výchovávaní k terorismu. Poté, co pochopí, že ji Wakíl pouze využívá, se vydává s Isabel pomoci ženám ve vězení. Všechno se tak dá do pohybu, aby nakonec vyústilo v dobrý konec. Domnívám se, že v realitě by zemřelo více lidí za pomoc ženám v Afghánistánu v době, kdy se Tálibán znovu pokouší převzít moc. Kniha dokázala zachytit rozporuplnost, kterou každý z nás vnímá. Na jedné straně krásná země a islám, který doslovně znamená mír, a na druhé stránce čte, že kavárna má vysokou zeď a u vstupu nápis "zbraně, prosím, odložte u vchodu", při jízdě autem po Kábulu se čtenář spolu s hlavní hrdinkou dívá na billboardy coca-coly a politiků na zdech, které jsou však děrované po kulkách, na trhu si může zakoupit nejkrásnější šaty světa, ale během sekundy může přijít o život.

V knize je pár míst, kdy si čtenář musí říci, že editor už neměl sílu nebo čas zasáhnout. Možná i překlad sem tam udělá z věty kostrbatou, ale rozhodně to je jen sem tam a neubírá to nic z toho, že kniha je skvělá, velmi dobře se čte a stojí za to si ji přečíst. Zase víc pochopíme, čím je muslimská duše zmítaná v dnešní době.

Vyprávění o holubicích u bílé svatyně s tyrkysově modrými kopulemi v Mazár-e Šaríf a zážitek Sunny na tomto místě, jakož i freska, kterou poté po několik dní kreslí na zdi okolo své kavárny, se vás dotkne. Bude se vám chtít v zemi bílých holubic na vlastní oči vidět modré kopule svatyně a potkat tam sedmou holubici, která je navíc požehnaná. Ne každý, kdo zmoudří, je požehnaný, je to pouze každý sedmý, kterému je vdechnuto duševno.

Po přečtení kavárničky v Kábulu jsem se díky prosté, ale hluboké Háladžán i já sama vrátila k útlé knížečce perského súfijského básníka a filozofa Rúmího. Kdysi mi ji doporučil buddhistický mnich. Na rozdíl od lidí v Afghánistánu žiju v zemi, kde si mohu číst mystické texty napříč náboženstvími a věřit, že islám by naplňoval svůj mírumilovný význam, kdyby...
Možná kdyby se i oni navrátili k mystice třeba právě islámského mystika Rúmího:

"Nepatřím k žádnému náboženství. Mojí vírou je láska a každé srdce je mým chrámem."

"Díky tvému světlu jsem se naučil, jak milovat. Díky tvé kráse, jak tvořit básně. Tančíš v mé hrudi, kde Tě nikdo nevidí, ale já Tě někdy zahlédnu a ten pohled se stává mým uměním."

"Žena je světlem boha."

Text recenze Edith Holá (moje články najdete rovněž na http://hola.blog.idnes.cz/ nebo http://edithhola.blog.cz/)


RODRIGUEZOVÁ, Deborah. Kavárnička v Kábulu. Praha: Argo, 2015, s. 317.
Autorka odjela v roce 2001 jako členka týmu humanitární pomoci do Afghánistánu. Otevřela Kábulskou škou krásy a stala se spolumajitelkou kavárny.
První kniha se jmenuje Kábulská škola krásy (2007)
Druhá Kavárnička v Kábulu (2011, česky Argo 2015)
Třetí autobiografická The House on Carnaval Strret (2014)
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama